Rozesmátá mrtvola - 3. kapitola

5. února 2010 v 12:36 | Upíra |  ROZESMÁTÁ MRTVOLA
3
Dolph říkal "špinavá". Zjevně je mistrem podsázky. Krev byla všude, rozcáknutá po bílých zdech, jako by někdo vychrstl plechovku barvy. V místnosti stála krémově bílá pohovka se vzorem hnědých a zlatých květů. Většinu pohovky zakrýval cár látky zbarvený do purpurova. Zářivě čistými okny dovnitř padal čtverec odpoledního slunečního světla. Díky tomu vypadala krev jasně, třešňově červená.
Čerstvá krev je ve skutečnosti jasnější, než jak vypadá v televizi nebo v kině. Ve velkém množství. Ve velkém množství má skutečná krev barvu požárního vozu, ale na obrazovce vypadá tmavě červená lépe. Tolik k realističnosti.
Jen čerstvá krev je doopravdy červená. Tahle byla stará a už měla být vybledlá, ale šálení letního slunce způsobilo, že vypadala pořád zářivá a čerstvá.
Velice ztěžka jsem polkla a zhluboka se nadechla.
"Vypadáš kapánek nazelenale, Blakeová," ozval se mi skoro u ucha hlas.
Trhla jsem sebou a Zerbrowski se zasmál. "Lekla ses?"
"Ne," zalhala jsem.
Detektiv Zerbrowski je vysoký asi metr sedmdesát, kudrnaté černé vlasy už mu šedivějí, hnědé oči má zarámované brýlemi s tmavou obroučkou. Hnědý oblek poněkud pomačkaný, kaštanově hnědou novou kravatu měl potřísněnou, asi od oběda. Zerbrowski se na mě křenil. Kření se na mě vždycky.
"Dostal jsem tě, Blakeová, přiznej si to. Bude naše drsná lovkyně upírů zvracet na oběti?"
"Nepřibral jsi náhodou trochu, Zerbrowski?"
"Achich, to mě ranilo!" Chytil se rukama za hruď a trochu se zapotácel. "Neříkej, že po mně netoužíš tak, jako já po tobě."
"Dej si pohov. Kde je Dolph?"
"V ložnici." Zerbrowski se zahleděl na klenutý strop s proužky denního světla. "Kéž bychom si s Katie mohli něco takového dovolit."
"Jo, vypadá to pěkně," přikývla jsem. Letmo jsem pohlédla na gauč přikrytý plachtou. Látka se lepila na to, co bylo pod ní, jako kapesník hozený přes rozlitý džus. Na tom pohledu něco nebylo v pořádku. Pak mi to došlo. Není tu dost nerovností, aby pod plachtou leželo celé lidské tělo. Ať už je tam cokoli, nějaké části tomu scházejí.
Pokoj jako by se mi zavlnil před očima. Podívala jsem se jinam a křečovitě polkla. Už je tomu mnoho měsíců, co se mi naposled udělalo doopravdy špatně na místě vraždy. Aspoň že běží klimatizace. To je dobré. V horku je zápach vždycky mnohem horší.
"Hej, Blakeová, opravdu se nepotřebuješ projít?" Zerbrowski mě vzal za paži, jako by mě chtěl odvést ke dveřím.
"Ne, díky. Jsem v pohodě." Podívala jsem se mu přímo do hnědých kukadel a zalhala. Věděl, že lžu. Nejsem v pohodě, ale zvládnu to.
Pustil mě, ustoupil a posměšně zasalutoval. "Miluju drsňačky."
Nemohla jsem si pomoct a usmála se. "Jdi pryč, Zerbrowski."
"Na konci chodby, poslední dveře vlevo. Najdeš tam Dolpha." Zmizel ve skupině dalších mužů. Na místě vraždy se vždycky vyskytuje víc lidí, než je potřeba. Nejen čumilové venku, ale chlápci v uniformách, v civilu, technici, chlapík s videokamerou. Místo vraždy je jako včelí úl, setsakra narvané a plné urputného hemžení.
Prokličkovala jsem davem. Na límec saka v barvě námořnické modři jsem si připnula identifikační kartu zatavenou v plastu. To aby policie věděla, že jsem na jejich straně a pouze jsem se nevetřela. Taky pak bylo bezpečnější procházet s pistolí davem policajtů.
Protáhla jsem se shlukem lidí, kteří stáli jako dopravní zácpa u dveří uprostřed chodby. Dolétly ke mně nesouvislé hlasy. "Ježíšikriste, podívej na tu krev… Našli už tělo?… Myslíš to, co z něj zbylo?… Ne."
Prodrala jsem se mezi dvěma policisty v uniformě. "Hej!" křikl za mnou jeden. Přímo před posledními dveřmi nalevo jsem našla prázdný prostor. Nevím, jak to Dolph dokázal, ale v místnosti byl sám. Možná tam právě skončili.
Dolph klečel na světlehnědém koberci. Mohutné ruce, na něž si navlékl chirurgické rukavice, opřené v bok. Černé vlasy měl zastřižené tak nakrátko, že uši po stranách široké bezvýrazné tváře vypadaly jaksi opuštěně. Všiml si mě a vstal. Měří chlup přes dva metry a je mohutný jako zápasník. Postel s nebesy za jeho zády se náhle zdála malá.
Dolph je hlavou nejnovějšího policejního oddělení, skupiny pro boj s nadpřirozenem. Oficiální označení zní Místní oddělení pro supernaturální trestné činy, neboli MOST. Zabývají se veškerými nadpřirozenými zločiny. Zároveň jsou oddělením, kam se odklízejí potížisti. Nikdy jsem nepřemýšlela, co asi udělal Zerbrowski, že tam skončil. Jeho smysl pro humor je velmi podivný a naprosto nemilosrdný. Ale Dolph. Dolph je dokonalý policista. Vždycky jsem si tak nějak domýšlela, že urazil někoho na nejvyšších místech. Urazil ho tím, že byl příliš dobrý ve své práci. Tomu jsem ochotna věřit.
Na koberci u jeho nohou ležel další uzlíček přikrytý plachtou.
"Anito." Vždycky mluví takhle, vždycky jen jedno slovo.
"Dolphe."
Klekl si mezi postel s nebesy a látku nasáklou krví. "Připravena?"
"Vím, že ty jsi tady ten mlčenlivý, Dolphe, ale mohl bys mi říct, po čem se mám dívat?"
"Chci vědět, co vidíš. Ne co jsem ti řekl, že máš vidět."
Na Dolpha to byl přímo proslov. "Dobrá," povzdechla jsem si. "Tak do toho."
Odtáhl plachtu. Odloupla se od té zkrvavené věci pod ní. Stála jsem tam a dívala se. Ale neviděla jsem nic než krvavý flák masa. Mohl být z čehokoliv: z krávy, z koně, z vysoké zvěře. Ale z člověka? Rozhodně ne.
Moje oči se dívaly, ale mozek odmítal, co mu bylo ukázáno. Přidřepla jsem si k tomu a shrnula si sukni pod stehna. Koberec mi pod nohama čvachtal, jako by na něj napršelo. Až na to, že to nebyl déšť.
"Nemáš rukavice na půjčení? Nechala jsem si všechno vybavení v kanceláři."
"V pravé kapse saka." Zvedl ruce do vzduchu. Na rukavicích měl skvrny od krve. "Posluž si. Moje žena nesnáší, když musí nosit do čistírny zkrvavené šatstvo."
Usmála jsem se. Tohle je prostě úžasné. Někdy je smysl pro humor povinností. Musela jsem se natáhnout přes ostatky. Vytáhla jsem pár chirurgických rukavic, jednotná velikost. Vždycky jsem z nich měla pocit, jako by byly naplněné pudrem. Jako by to vůbec nebyly rukavice, spíš kondomy na ruce.
"Můžu se dotknout těla, aniž bych poškodila důkazní materiál?"
"Ano."
Dvěma prsty jsem do toho ze strany šťouchla. Bylo to jako šťouchnout do čerstvého hovězího. Pěkné, pevné. Přejela jsem po kostech vystupujících pod masem, po žebrech. Po žebrech. Náhle jsem pochopila, na co se dívám. Část lidského hrudního koše. Rameno, z něhož čněla bílá kost, zbytek odervané paže. A to bylo všechno. Všechno, co zbylo. Vstala jsem příliš rychle a zapotácela se. Koberec mi začvachtal pod nohama.
V pokoji bylo najednou příliš horko. Odvrátila jsem se od těla a zjistila, že se dívám na noční stolek. Zrcadlo bylo postříkané krví tak, že vypadalo jako pokryté vrstvami červeného laku na nehty. Třešňově rudá, karnevalový purpur, jablíčková červeň.
Zavřela jsem oči a velmi pomalu napočítala do deseti. Když jsem oči zase otevřela, místnost se zdála chladnější. Až teď jsem si všimla, že větrák u stropu se pomalu otáčí. Jsem v pohodě. Lovkyně upírů drsná jako šmirglpapír. Taaak.
Když jsem poklekla zpátky k tělu, Dolph se zdržel komentáře. Ani se na mě nepodíval. Zachoval se slušně. Snažila jsem se být objektivní a zjistit, co se dá. Nebylo to snadné. Ostatky se mi zamlouvaly mnohem víc, když jsem netušila, o jakou část těla jde. Teď jsem viděla jen krvavé zbytky. Nemohla jsem myslet na nic jiného, než že to kdysi bylo lidské tělo. "Kdysi bylo" je celkem vhodný obrat.
"Žádné viditelné stopy po zbrani, ale to vám řekne koroner." Natáhla jsem se, abych se toho znovu dotkla, pak jsem se zarazila. "Pomůžeš mi to nadzvednout, abych se mohla podívat do hrudního koše? Tedy do toho, co zbylo z hrudního koše."
Dolph odložil plachtu a pomohl mi zvednout ostatky. Byly lehčí než se zdály. Když jsme je obrátili na bok, vespodu nezůstalo nic. Všechny žebry chráněné orgány byly pryč. Pro celý svět to vypadalo jako hovězí žebra, až na kloub, k němuž měla být připojená paže. Zbyla ještě část klíční kosti.
"Dobrá," řekla jsem a znělo to poněkud zadýchaně. Vstala jsem, zkrvavené ruce jsem držela od těla. "Přikryj to, prosím."
Učinil tak a narovnal se. "Tvé dojmy?"
"Násilí. Extrémní násilí. Nadlidská síla. Pachatel rozerval tělo holýma rukama."
"Proč rukama?"
"Chybí stopy po noži." Zasmála jsem se, ale smích se změnil v zakuckání. "Do háje! Řekla bych, že někdo použil pilu, jako by porcoval krávu! Ale ty kosti…" Zavrtěla jsem hlavou. "Nebyl tu použit žádný mechanický nástroj."
"Ještě něco?"
"Jo. Kde je zbytek toho zkurvenýho těla?"
"Projdi chodbou, druhé dveře vlevo."
"Zbytek těla?" V místnosti se zase začínalo dělat horko.
"Běž se podívat. Pak mi řekneš, co jsi viděla."
"Sakra, Dolphe, vím, že nerad ovlivňuješ své odborníky, ale nechci tam vlézt naslepo."
Jen se na mě upřeně díval.
"Alespoň mi odpověz na jednu otázku."
"Možná. Na jakou?"
"Je to horší než tohle?"
Zdálo se, že o tom chvíli přemýšlí. "Ano a ne."
"K čertu s tebou."
"Pochopíš, až to uvidíš."
Nechci to pochopit. Bert byl dočista urvaný nadšením z toho, že mi policie nabídla smlouvu. Tvrdil mi, že při práci pro policii získám cenné zkušenosti. Zatím jsem získala pouze širší paletu nočních můr.
Dolph mě vedl k další komnatě hrůzy. Ve skutečnosti vůbec nechci najít zbytek těla. Chci jít domů. Čekal před zavřenými dveřmi, dokud jsem nestanula vedle něj. Na dveřích visela kartónová vystřihovánka králíčka jako na Velikonoce. Přímo pod králíčkem vyšívaný nápis. Dětský pokoj.
"Dolphe." Znělo to velice tiše. Hluk z obýváku sem doléhal jen tlumeně.
"Ano?"
"Nic, nic." Zhluboka jsem se nadechla a vydechla. Zvládnu to. Zvládnu to. Bože můj, nechci to zvládat. Polohlasně jsem zamumlala modlitbu, když se dveře otevřely dovnitř. V životě jsou chvíle, přes které se lze přenést pouze s trochou pomoci shůry. Vsadila bych se, že tohle bude jedna z nich.
Malým oknem proudilo dovnitř sluneční světlo, přes bílé záclony s kachničkami a králíčky vyšitými podél okraje. Po bleděmodrých stěnách tančily obrysy zvířátek. Nestála tu kolébka, jen jedna z takových těch postýlek se spouštěcí sítí. Neříká se jim postýlka pro velké děti, nebo tak nějak?
Nebylo tu zdaleka tolik krve. Díky ti, ó dobrý Bože. Kdo říká, že modlitby nikdy nejsou vyslyšeny? Ale ve čtverci jasného srpnového světla seděl plyšový medvídek. Medvídek máčený v krvi. Jedno kulaté skelněné oko překvapeně hledělo z rozježené falešné srsti.
Klekla jsem si vedle něj. Koberec nečvachtal, nevsákla se do něj žádná krev. Tak proč tady sakra sedí ten medvídek pokrytý srážející se krví? Pokud vidím, v místnosti žádná další krev není.
To ho sem někdo jenom posadil? Vzhlédla jsem a uvědomila si, že hledím na malou skříňku se zásuvkami s namalovanými králíčky. Když už jednou máte motiv, tak se ho držíte. Na bílém laku se skvěl jediný malý dokonalý otisk dlaně. Připlazila sem se k němu a pozvedla ruku pro porovnání. Nemám nijak velké ruce, spíš příliš malé i na ženu, ale tenhle otisk byl drobounký. Dva, tři, možná čtyři roky. Modré stěny, takže pravděpodobně chlapeček.
"Kolik bylo dítěti?"
"Na rubu fotky v obýváku je napsáno Benjamin Reynolds, tři roky."
"Benjamin," zašeptala jsem a zírala na krvavý otisk. "V tomhle pokoji není tělo. Nikdo tu nebyl zabit."
"Ne."
"Proč jsi chtěl, abych to viděla?" Vzhlédla jsem k němu, stále ještě vkleče.
"Tvůj názor nestojí za nic, pokud jsi neviděla všechno."
"Ten zatracenej medvídek mě bude strašit."
"Mě taky."
Vstala jsem a potlačila nutkání uhladit si vzadu sukni. Je neuvěřitelné, kolikrát jsem si bezmyšlenkovitě upravila oblečení a upatlala se od krve. Ale tentokrát ne.
"Pod plachtou v obýváku je tělo toho chlapce?" Jak jsem to říkala, modlila jsem se, aby odpověď zněla ne.
"Ne."
Díkybohu. "Tělo matky?"
"Ano."
"Kde je mrtvola dítěte?"
"Nemůžeme ho najít." Zaváhal, pak se zeptal: "Mohla ta věc sežrat dítě úplně celé?"
"Myslíš tak, že by nezbylo nic, co by se dalo najít?"
"Ano." Ve tváři byl o malilinko bledší. Já pravděpodobně taky.
"Je to možné, ale i nemrtví toho dokážou sežrat jen omezené množství." Zhluboka jsem se nadechla. "Našli jste nějaké stopy po… dávení?"
"Dávení." Usmál se. "Hezké slovo. Ne. Ta bytost se nenasytila a pak nezvracela. Alespoň jsme nic nenašli."
"Pak ten chlapec je pravděpodobně někde v okolí."
"Mohl by být naživu?"
Vzhlédla jsem k němu. Chtěla jsem říct ano, ale věděla jsem, že odpověď je pravděpodobně ne. Udělala jsem kompromis. "Nevím."
Dolph přikývl.
"Teď půjdeme do obýváku?" zeptala jsem se.
"Ne." Bez jediného dalšího slova vyšel z místnosti. Následovala jsem ho. Co jiného jsem mohla dělat? Ale nespěchala jsem. Jestli si chce hrát na drsného mlčenlivého policajta, tak na mě sakra může počkat, než ho doženu.
Sledovala jsem jeho široká záda za roh, přes obývací pokoj a do kuchyně. Posuvné skleněné dveře vedly ven na terasu. Všude se válelo rozbité sklo. Zářivé střípky jiskřily v denním světle. Kuchyně byla bezchybně čistá, jako reklama z časopisu, modré kachlíčky a spousta světlého dřeva. "Hezká kuchyň," poznamenala jsem.
Viděla jsem muže přecházet po dvorku. Společnost se přesunula ven. Vysoký plot je skryl před očima zvědavých sousedů stejně, jako minulé noci vraha. Vedle nablýskaného dřezu stál jen jeden detektiv a něco škrábal do poznámkového bloku.
Dolph mi pokynul, abych se podívala blíž. "Okej… Něco prorazilo posuvnými dveřmi. Muselo to nadělat šílený kravál. I když byla zapnutá klimatizace - je to obrovské množství vymláceného skla… To prostě uslyšíš."
"Myslíš?"
"Slyšel něco někdo ze sousedů?" zajímala jsem se.
"Nikdo to nepřipustí."
Přikývla jsem. "Zvuk tříštěného skla. Někdo se jde podívat, co se stalo, pravděpodobně muž. Některé sexistické stereotypy mají tuhý kořínek."
"Co tím myslíš?"
"Odvážný lovec chrání rodinu."
"Dobrá, řekněme, že to byl muž; co dál?"
"Vstoupí dovnitř, uvidí to, co se prolomilo dovnitř, vykřikne na svou ženu - pravděpodobně aby utekla. Vezmi dítě a utíkej."
"Proč nezavolal policii?"
"V ložnici jsem neviděla telefon." Kývla jsem směrem k telefonu na zdi kuchyně. "Tohle je zřejmě jediný v domě. Musel by se k němu dostat přes bubáka."
"Pokračuj."
Ohlédla jsem se za sebe do obývacího pokoje. Plachtou přehozenou pohovku jsem měla přesně v zorném úhlu. "Ta bytost, ať už to bylo cokoli, vyřadila muže z boje. Rychle ho omráčila, srazila na zem, ale nezabila ho."
"Proč ho nezabila?"
"Nezkoušej mě, Dolphe. V kuchyni není dost krve. Sežralo ho to v ložnici. Ať to bylo cokoli, neodvleklo by to mrtvého člověka do ložnice. Pronásledovalo ho to a zabilo ho to tam."
"To není špatné. Chceš se mrknout do obýváku?"
Ani ne. Ale nahlas jsem neřekla nic. Z ženy toho zbylo víc. Horní část těla téměř netknutá. Kolem rukou papírové sáčky - získali jsme vzorky něčeho zpod nehtů oběti. Doufám, že to pomůže. Její široce otevřené hnědé oči zíraly do stropu. Vršek od pyžama se lepil na místo, kde mívala pas. Ztěžka jsem polkla a palcem a ukazováčkem jsem nadzvedla látku.
V jasném slunci se leskla páteř, vlhká a bílá. Visela jako šňůra vytržená ze zásuvky.
Dobrá. "Něco ji roztrhalo stejně jako… jejího muže v ložnici."
"Jak víš, že to druhé je její muž?"
"Pokud neměli společnost, tak to musí být její muž. Neměli návštěvu, že ne?"
Dolph zavrtěl hlavou. "Pokud víme, tak ne."
"Pak je to její manžel. Protože ona má pořád ještě všechna žebra a obě ruce." Pokusila jsem se potlačit vztek v hlase. Dolph za tohle nemůže. "Nejsem jeden z tvých policajtů. Takže bych ráda, abys mi přestal klást otázky, na které už znáš odpověď."
Přikývl. "Dobře, dobře. Někdy zapomínám, že nejsi jeden z mých chlapců."
"Ti dík."
"Víš, co tím myslím."
"Vím, a dokonce vím, že to myslíš jako poklonu, ale můžeme, prosím tě, naši debatu dokončit venku?"
"Jistě." Stáhl si zkrvavené rukavice a hodil je do otevřeného pytle na odpadky, který ležel v kuchyni. Učinila jsem totéž.
Polilo mě horko jako roztavená umělá hmota, ale bylo to příjemné, jaksi… čisté. Natáhla jsem do plic dlouhé doušky žhavého upoceného vzduchu. Jo, léto.
"Takže jsem měl pravdu, že vrah nebyl člověk?" zeptal se Dolph.
Dva uniformovaní policisté udržovali dav mimo trávník, venku na ulici. Děti, rodiče, děcka na kolech. Vypadalo to jako zrůdný cirkus.
"Ne, nebyl to člověk. Na skle, kterým to prošlo, nezůstala žádná krev."
"Všiml jsem si. Co to znamená?"
"Většina nemrtvých nekrvácí. S výjimkou upírů."
"Většina?"
"Čerstvě mrtvé zombie mohou krvácet, ale upíři krvácejí téměř stejně jako lidé."
"Takže si nemyslíš, že to byl upír?"
"Pokud byl, tak se sytil lidským masem. Ale upíři nemohou trávit pevnou potravu."
"Ghúl?"
"Příliš daleko od hřbitova. A v domě by toho bylo víc zničeno. Ghúl by poničil nábytek jako zvíře."
"Zombie?"
Potřásla jsem hlavou. "Upřímně řečeno, nevím. Existují takové bytosti jako masožravé zombie. Jsou vzácné, ale stává se."
"Říkala jsi mi, že jsou tři zdokumentované případy. Taková zombie zůstává déle podobná člověku a nerozkládá se."
Usmála jsem se. "Máš dobrou paměť. Správně. Masožravé zombie nehnijí, dokud je krmíš. Nebo alespoň nehnijí tak rychle."
"Jsou agresivní?"
"Zatím ne."
"Jsou zombie agresivní?"
"Jen pokud jim to přikážeš."
"Co to znamená?"
"Pokud jsi dost mocný, můžeš zombii přikázat, aby někoho zabila."
"Zombie jako vražedný nástroj?"
Přikývla jsem. "Ano, tak nějak."
"Kdo by něco takového dokázal?"
"Nejsem si jistá, že právě tohle je náš případ."
"Já vím. Ale kdo by to mohl udělat?"
"No, sakra, třeba já bych mohla. Ale neudělala bych to. A neznám nikoho, kdo by mohl a udělal by to."
"To nech na nás." Vytáhl svůj malý poznámkový blok.
"Vážně chceš, abych ti řekla jména svých přátel, aby ses jich mohl ptát, jestli náhodou neoživili zombii a neposlali ji zabít tyhle lidi?"
"Prosím."
Povzdechla jsem si. "To se mi snad jen zdá. No dobrá. Já, Manny Rodriguez, Peter Burke a…" Spolkla jsem slova, která už málem vyzradila třetí jméno.
"Co je?"
"Nic. Jen jsem si vzpomněla, že v tomhle týdnu jdu na Burkeho pohřeb. Je mrtvý, takže pochybuji, že by patřil mezi podezřelé."
Dolph se na mě upřeně díval, ve tváři jasně vepsané podezření. "Jsi si jistá, že to jsou všechna jména, která mi chceš říct?"
"Jestli si ještě na někoho vzpomenu, tak ti dám vědět." Hleděla jsem na něj velkýma, naprosto upřímnýma očima. Vidíš, vůbec nic nemám za lubem.
"Přesně to uděláš, Anito."
"Rozhodně."
Usmál se a zavrtěl hlavou. "Koho chráníš?"
"Sebe." Zatvářil se zmateně. "Řekněme, že nechci, aby se na mě někdo naštval."
"Kdo?"
Pohlédla jsem vzhůru, na čisté srpnové nebe. "Myslíš, že bude pršet?"
"Ksakru, Anito, potřebuju tvou pomoc."
"Už jsem ti pomohla."
"To jméno."
"Zatím ne. Ověřím si to a pokud pojmu podezření, slibuju, že se podělím."
"To je od tebe úžasně velkorysé." Pomalu začínal rudnout, od krku nahoru. Nikdy předtím jsem neviděla Dolpha naštvaného. Obávám se, že teď se to změní.
"První mrtvý byl bezdomovec. Mysleli jsme, že se opil, usnul a dostali ho ghúlové. Našli jsme ho přímo u hřbitova. Jasné jako facka, že ano?" S každým slovem trochu zvýšil hlas.
"Pak jsme našli milenecký páreček. Puberťáci se muchlovali v klukově autě. Mrtví. Stále ještě nedaleko hřbitova. Zavolali jsme exterminátory a kněze. Případ uzavřen." Ztišil hlas, ale bylo to, jako by spolkl křik. Hlas měl napjatý a téměř hmatatelně prosáklý vztekem.
"Teď tohle. Je to tatáž zrůda, ať je to ksakru cokoliv. Jsme na míle od nejbližšího podělanýho hřbitova. Není to ghúl. Možná, že kdybych tě zavolal k prvnímu nebo alespoň k druhému případu, tak se tohle nemuselo stát. Ale začínal jsem mít dojem, že se v tomhle nadpřirozeném sajrajtu vyznám. Teď už mám nějaké zkušenosti, ale nestačí to. Ani zdaleka to nestačí." Mohutnýma rukama drtil zápisník.
"To je nejdelší řeč, jakou jsem od tebe kdy slyšela."
Napůl se zasmál. "Potřebuji to jméno, Anito."
"Dominga Salvadorová. Je nejvyšší vúdú kněžkou na celém Středozápadě. Ale pokud za ní pošleš policii, nebude se s vámi vůbec bavit. Nikdo z nich se s vámi nebude bavit."
"Ale s tebou by si promluvili?"
"Ano."
"Dobře, ale chci od tebe mít zprávy do zítřka."
"Nevím, jestli se mi podaří domluvit s ní schůzku tak rychle."
"Buď to udělej ty nebo to udělám já."
"Dobrá, dobrá, nějak to zařídím."
"Díky, Anito. Teď alespoň máme odkud začít."
"Možná to vůbec není zombie, Dolphe. Jenom se dohaduji."
"Co jiného by to mohlo být?"
"Kdyby na skle zůstala krev, řekla bych, že možná lykantrop."
"Skvěle, přesně to jsem potřeboval - kožoměnec urvaný ze řetězu."
"Ale na střepech nebyla krev."
"Takže pravděpodobně jde o nějaký druh nemrtvého," doplnil.
"Přesně."
"Promluv si s Domingou Salvadorovou a podej mi hlášení. Meteleskum bleskum."
"Jasně, jasně, seržo."
Udělal na mě obličej a odešel zpátky do domu. Radši on než já. Já musím jen jet domů, převléknout se a připravit se na oživování mrtvého. Až se dnes setmí, mám před sebou tři klienty v řadě - nebo spíš v hrobě?
Terapeut Ellen Grisholmové je přesvědčen, že pro Ellen bude dobrá konfrontace s otcem, který ji obtěžoval. Problém je, že otec je už několik měsíců mrtvý. Takže musím pana Grisholma povolat z hrobu, aby mu jeho dcera mohla říct, jaký je zkurvysyn. Terapeut tvrdil, že to bude očišťující. Když na to máte doktorát, tak asi máte právo říkat takové věci.
Další dvě oživení jsou obvyklejší: zpochybněná závěť a hlavní svědek obžaloby, který byl tak nezdvořilý, že umřel na srdeční příhodu dřív, než šel svědčit k soudu. Pořád ještě není jisté, zda bude u soudu přípustné svědectví zombie, ale žalobci byli dost zoufalí na to, aby to zkusili a za tu možnost si zaplatili.
Stála jsem na hnědozeleném trávníku. Jsem ráda, že tahle rodina nebyla závislá na kropicím zařízení. Plýtvání vodou. Možná dokonce recyklovali plechovky a noviny. Možná to byli slušní přírodymilovní občané. A možná ne.
Jeden z uniformovaných mužů nadzvedl žlutou policejní pásku a pustil mě ven. Ignorovala jsem všechny lidi, kteří se na mě dívali, a nasedla do auta. Mám nejnovější model Nova. Mohla bych si dovolit něco lepšího, ale proč se tím zabývat? Tohle jezdí.
Volant byl příliš rozpálený na to, abych se ho mohla dotknout. Zapnula jsem klimatizaci a nechala auto ochladit. To, co jsem řekla Dolphovi o Dominze Salvadorové, byla pravda. Nebavila by se s policií, ale to není důvod, proč jsem se snažila její jméno vynechat.
Pokud by policie zaklepala na dveře Seňory Domingy, chtěla by vědět, kdo je poslal. A zjistila by to. Seňora je nejmocnější vaudunská kněžka, s níž jsem se kdy setkala. Povolat vraždící zombii je jen jedna z mnoha věcí, které by mohla udělat, kdyby se jí zachtělo.
Stručně řečeno, jsou horší bytosti než zombie, které se vám mohou jedné temné noci vyšplhat do okna. O tomhle aspektu své práce vím tak málo, jak to jen jde. Většinu z nich vynalezla Seňora.
Ne, nechci, aby na mě byla Dominga Salvadorová naštvaná. Takže to vypadá, že si s ní zítra budu muset promluvit. Bylo to tak trochu jako dojednat si schůzku s kmotrem vúdú. V tomto případě s kmotrou. Potíž je v tom, že tahle kmotra se mnou není spokojená. Dominga mi posílala pozvání, abych přišla k ní. Na její obřady. Zdvořile jsem odmítala. Myslím, že ji zklamalo, když jsem se stala křesťankou. Takže se mi dařilo vyhýbat se osobnímu setkání s ní. Až doteď.
Budu se ptát nejmocnější vaudunské kněžky v celých Spojených státech - ne-li v celé Severní Americe - jestli náhodou neoživila zombii. A jestli ta zombie náhodou nechodí kolem a na její příkaz nevraždí lidi. Zbláznila jsem se? Možná. Zdá se, že zítra budu mít další náročný den.
 

Rozesmátá mrtvola - 2. kapitola

5. února 2010 v 12:34 | Upíra |  ROZESMÁTÁ MRTVOLA
2
Obchod se svatebními šaty byl poblíž Sedmdesáté západní ulice, ve čtvrti St. Peters. Jmenoval se "Cesta ke štěstí". Jak roztomilé. Z jedné strany s ním sousedila pizzerie, z druhé strany kosmetický salón, který se honosil názvem "Kosmetika po setmění" - jeho zatemněná okna lemoval krvavě červený neon. Pokud jste chtěli, tady vás učesala a udělala vám manikúru upírka.
Vampyrismus je ve Spojených státech legální pouhé dva roky. Pořád ještě jsme jediná země na světě, kde tomu tak je. Na mě se nedívejte, já nehlasovala pro. Dokonce máme i hnutí za volební právo pro vampy. Zdanění bez zastoupení a tak podobně.
Když před dvěma lety někoho obtěžoval upír, tak jsem prostě šla a vrazila tomu prasákovi kůl do srdce. Teď musím mít soudní povolení k popravě. Bez něj by mě čekalo obvinění z vraždy, kdyby mě chytili. Stýská se mi po starých dobrých časech.
Ve výkladu svatebního obchodu stála blonďatá figurína, navlečená do takového množství bílých krajek, že by se v nich člověk utopil. Nepatřím mezi velké příznivce krajek, umělých perliček a volánků. Obzvláště ne volánků. S Catherine jsem byla vybírat svatební šaty celkem dvakrát. Netrvalo dlouho, než jsem pochopila, že moje rady jsou úplně k ničemu. Nelíbily se mi žádné.
Catherine je má velmi dobrá kamarádka. Jinak bych tu ani nebyla. Tvrdila, že pokud se kdy budu sama vdávat, změním názor. Pochybuji, že láska způsobí akutní ztrátu dobrého vkusu. Jestli si někdy koupím šaty s volánky, tak mě někdo prostě zastřelte.
Já bych taky nikdy nevybrala takové šaty pro družičky, jaké zvolila Catherine, ale můžu si za to sama, že jsem nebyla přítomna, když se o nich rozhodovalo. Mám příliš mnoho práce a nenávidím nakupování. Takže teď vyhodím sto dvacet dolarů plus daň za růžové taftové večerní šaty. Vypadají, jako by je někdo ukradl z maturitního plesu.
Vstoupila jsem do klimatizovaného tichého obchodu, vysoké podpatky se mi bořily do koberce, který byl světlounce šedý, až skoro do běla. Paní Cassidyová, vedoucí, mě uviděla přicházet. Úsměv jí povadl jen na malý okamžik, než se znovu ovládla. Statečně se na mne usmála.
Opětovala jsem úsměv. Na příští hodinu jsem se ani trochu netěšila.
Paní Cassidyové je něco mezi čtyřiceti a padesáti, má vypracovanou postavu a zrzavé vlasy tak tmavé, že přecházejí do hněda. Nosí je sčesané do uzlu ve stylu Grace Kellyové. Brýle s obroučkou ze zlatých drátků si posunula ke kořeni nosu a řekla: "Vida, slečna Blakeová přišla na poslední zkoušku."
"Doufám, že tahle už je opravdu poslední," odpověděla jsem.
"No, na tom… problému… jsme pracovali… Myslím, že jsme na něco přišli." Za pokladnou byla malá místnost plná stojanů se šaty v igelitových obalech. Paní Cassidyová sáhla mezi další dvoje naprosto stejné růžové šaty a vytáhla ty moje.
Naaranžovala si šaty přes ruku a vedla mě ke kabinkám. Měla nepřirozeně rovná záda. Chystala se na další boj. Já se nemusela chystat, já jsem vždycky připravená k boji. A handrkování s paní Cassidyovou o změnách na společenských šatěch je pořád lepší než hádat se s Tommym a Brunem. Mohlo to dopadnout zatraceně špatně, ale nedopadlo. Gaynor jim přikázal ustoupit. Pro dnešek, jak sám říkal.
Co tím přesně myslel? Nejspíš to mluvilo samo za sebe. Zanechala jsem Berta v kanceláři, dosud otřeseného z onoho blízkého setkání. Bert se nesetkával se špinavou částí naší práce. S násilnou částí naší práce. To jsem měla na starost já nebo Manny, Jamison nebo Charles. My, oživovatelé firmy Oživovatelé Inc., děláme špinavou práci. Bert se držel v bezpečí kanceláře a posílal nám klienty a problémy. Až do dnešního dne.
Paní Cassidyová pověsila šaty na háček v jedné z kabinek a odešla. Než jsem stihla vejít, otevřela se sousední kabinka a ven vyšla rozzářená Kasey, Catherinina malá družička. Je jí osm let. Následovala ji matka, stále ještě oblečená v kostýmku. Elizabeth - "říkejte mi Elsie" - Markowitzová je vysoká, štíhlá, černovlasá, má olivovou pleť a pracuje jako právnička. Je Catherininou kolegyní a byla také pozvána na svatbu.
Kasey vypadá jako menší, jemnější verze své matky. Holčička si mě všimla první: "Ahoj, Anito. Že ty šaty vypadají hloupě, co?"
"Ale Kasey," plísnila ji Elsie, "jsou to nádherné šaty se spoustou pěkných růžových kanýrků."
Mně ty šaty připomínaly petúnii narvanou steroidy. Sundala jsem si sako a vykročila ke kabince, abych nemusela své mínění vyjádřit nahlas.
"To je opravdická pistole?" zeptala se Kasey.
Zapomněla jsem, že ji pořád ještě mám. "Ano."
"Vy pracujete u policie?"
"Ne."
"Kasey Markowitzová, nebuď dotěrná." Její matka ji kolem mě provlekla se spěšným úsměvem. "Omlouvám se za ni, Anito."
"Mně to nevadí," odtušila jsem. O chvíli později jsem stála na vyvýšeném stupínku před téměř dokonalým kruhem zrcadel. Když jsem měla na nohou vhodné růžové lodičky na vysokém podpatku, šaty mi konečně byly dlouhé tak akorát. Mimo jiné měly nadýchané růžové rukávky a odhalovaly ramena. Takže na mně byly vidět téměř všechny jizvy.
Ta nejčerstvější na pravém předloktí je ještě zarůžovělá, dosud se hojí. Ale je to rána po noži. Ty jsou úhledné a čisté ve srovnání s těmi ostatními. Měla jsem zlomenou klíční kost a levou ruku. Prokousl mi je upír, potrhal mě jako pes flákotu masa. Na levém předloktí mám vypálený kříž. Vynalézaví lidští otroci jednoho upíra si mysleli, že je to vtipné. Já si to nemyslela.
Vypadala jsem jako Frankensteinova nevěsta, která si vyrazila na ples. No, možná to nebylo tak špatné, ale paní Cassidyová byla přesvědčená, že ano. Domnívala se, že jizvy budou odvádět pozornost lidí od šatů, od svatební hostiny, od nevěsty. Ale nevěsta s ní nesouhlasila. Rozhodla se, že si zasloužím být na té svatbě, protože jsme dobré kamarádky. Zaplatím nemalé peníze za to, že budu veřejně ponížena. Čili určitě jsme velmi dobré kamarádky.
Paní Cassidyová mi podala pár dlouhých růžových saténových rukaviček. Natáhla jsem si je a protáhla prsty do malých otvorů. Nikdy jsem neměla ráda rukavičky. Mám pocit, jako bych se světa dotýkala přes záclonu. Ale tyto zářivě růžové hadříky mi zakryly paže. Po jizvách ani památky. Jsem hodná holka. Tak.
Paní Cassidyová mi načechrala saténovou sukni a pohlédla do zrcadla. "Myslím, že to bude dobré." Postávala tam, jedním dlouhým nalakovaným nehtem si poklepávala na nalíčené rty. "Myslím, že jsem přišla na něco, co by zakrylo ty… uhm… no…" Neurčitě mávla rukou směrem ke mně.
"Jizvy na klíční kosti?" napověděla jsem.
"Ano." Zdálo se, že si oddechla.
Poprvé jsem si uvědomila, že paní Cassidyová nikdy neřekla slovo "jizva". Jako by bylo sprosté nebo hrubé. Usmála jsem se na své odrazy v kruhu zrcadel, dusila jsem v sobě smích.
Paní Cassidyová vytáhla cosi vyrobeného z růžových mašlí a umělých pomerančovníkových květů. Smích mě okamžitě přešel. "Co je to?" zeptala jsem se opatrně.
"Tohle," odvětila a udělala krok směrem ke mně, "je řešení našeho problému."
"Dobrá, ale co to je?"
"No, je to nákrčník. Ozdoba."
"Mám si to vzít na krk?"
"Ano."
Zavrtěla jsem hlavou. "Ani náhodou."
"Slečno Blakeová, už jsem zkoušela všechno možné, abych zakryla tu… tu věc. Klobouky, příčesky, jednoduché stuhy, korzety…" Doslova rozhodila rukama. "Už si jinak nevím rady."
Tomu jsem věřila. Zhluboka jsem se nadechla. "Soucítím s vámi, paní Cassidyová, opravdu. Jsem vážně absolutní opruz."
"Něco takového jsem nikdy neřekla."
"Já vím, proto jsem to řekla za vás. Ale tohle je ta nejpříšernější věc, kterou jsem kdy viděla."
"Jestli máte jiný nápad, slečno Blakeová, tak jsem jedno velké ucho." Napůl si zkřížila ruce na hrudi. Ta zběsilá "ozdoba" jí sahala až téměř k pasu.
"Je to moc velké," protestovala jsem.
"Zakryje to vaše -" stiskla rty "- jizvy."
Málem jsem jí zatleskala. Řekla to sprosté slovo. Mám nějaký lepší nápad? Ne. Nemám. Povzdechla jsem si. "Navlékněte mi to. Alespoň se na to můžu podívat."
Usmála se. "Nadzvedněte si vlasy, prosím."
Udělala jsem, co po mně žádala. Upevnila mi tu hrůzu kolem krku. Krajky mě štípaly, stuhy lechtaly a vůbec jsem neměla chuť se podívat do zrcadla. Pomalu jsem pozvedla oči a strnule na sebe zírala.
"Díkybohu máte dlouhé vlasy. Sama vás v den svatby učešu tak, aby doplňovaly zamaskování."
Ta věc, co mi visela na krku, vypadala jako kříženec mezi psím obojkem a největším krčním korzetem na světě. Kolem krku mi jako houby po dešti vyrašily růžové mašle. Bylo to odporné a žádný účes na tom nic nezmění. Ale jizvy to skrývalo zcela dokonale. Tjamtada-daaá!
Jen jsem zavrtěla hlavou. Co jsem mohla říct? Paní Cassidyová si mé mlčení vyložila jako souhlas. Měla mě znát lépe. Zazvonil telefon, což nás obě zachránilo. "Za minutku jsem zpátky, slečno Blakeová." Odešla, koberec tlumil dopad vysokých podpatků.
Jenom jsem na sebe zírala do zrcadel. Mám černé vlasy a oči tak tmavě hnědé, že vypadají jako černé. To je latinskoamerické dědictví po matce. Pleť mám světlou, což má na svědomí otcova germánská krev. Když se trochu nalíčím, vypadám docela jako porcelánová panenka. Když se navléknu do nadýchaných růžových šatiček, vypadám jemně, delikátně a křehce. Ksakru.
Všechny ostatní ženy, které jsou pozvané na svatbu, měří alespoň metr šedesát pět nebo víc. Možná, že některým z nich budou ty šaty dokonce slušet. Ale pochybuji o tom.
A aby toho nebylo málo, musíme mít všechny krinolínu. Vypadám jako odpadlík ze Severu proti Jihu.
"Vida, jak vám to sluší." Paní Cassidyová se vrátila. Zářivě se na mne usmívala.
"Vypadám, jako by mě vymáchali v pracím prášku," odtušila jsem.
Koutky jí poněkud poklesly. Polkla. "Vám se ten poslední nápad nelíbí?" Její hlas zněl velmi upjatě.
Z jedné z kabinek vyšla Elsie Markowitzová. Kasey se táhla za ní s nafouknutou pusou. Věděla jsem, jak se asi cítí. "Anito," prohlásila Elsie, "vypadáte božsky."
Nádhera. Vypadám božsky. Přesně to jsem chtěla slyšet. "Díky."
"Obzvlášť se mi líbí ty stuhy na krku. Víte, že je budeme mít všechny?"
"Omlouvám se za to," řekla jsem.
Zamračila se na mě. "Myslím, že prostě dávají vyniknout šatům."
Teď byla řada na mně, abych se zamračila. "To myslíte vážně?"
Elsie vypadala zmateně. "Samozřejmě že ano. Vám se ty šaty nelíbí?"
Rozhodla jsem se neodpovídat, jelikož by to někoho zřejmě dost vytočilo. Co jiného asi můžete očekávat od ženy, která má perfektní jméno Elizabeth a nechá si říkat jako kráva?
"Paní Cassidyová, je tohle naprosto poslední věc, kterou můžeme k zamaskování jizev použít?" zeptala jsem se.
Kývla. Velice rozhodně.
Povzdechla jsem si a ona se usmála. Vyhrála a byla si toho dobře vědoma. Věděla jsem, že prohraju, už ve chvíli, kdy jsem ty šaty uviděla. Ale když mám prohrát, tak ať to někomu přijde draho. "Dobrá, hotovo. Takhle to uděláme, vezmu si to na sebe."
Paní Cassidyová přímo zářila, Elsie se usmívala a Kasey se ušklíbla. Vykasala jsem si krinolínu ke kolenům a slezla ze stupínku. Obruče se houpaly jako zvon, jehož jsem já srdcem.
Zazvonil telefon. Paní Cassidyová ho šla zvednout. S lehkým krokem, písní v srdci a představou, že konečně vypadnu z jejího obchodu. Jak radostné odpoledne!
Zrovna jsem se snažila protáhnout v široké sukni úzkými dvířky do kabinky, když mě zavolala: "Slečno Blakeová, to je pro vás. Detektiv seržant Storr."
"Vidíš, mami, já ti říkala, že je to policistka," ozvala se Kasey.
Nic jsem nevysvětlovala, protože mě Elsie před několika týdny požádala, abych o daném tématu mlčela. Usoudila, že Kasey je příliš malá na to, aby věděla cokoli o oživovatelích, zombiích a zabíjení upírů. Ne že by kterékoli osmileté dítě mohlo nevědět, co je to upír. Upíři byli do značné míry mediální událostí posledního desetiletí.
Pokusila jsem se dát si telefon k levému uchu, ale pletly se mi tam ty zatracené umělé kytky. Přidržela jsem si sluchátko ramenem a natáhla se, abych si rozepnula nákrčník. "Nazdar Dolphe, co se děje?"
"Vražda." Má příjemný hlas, měl by zpívat party pro tenor.
"Jaká vražda?"
"Špinavá."
Konečně jsem si stáhla nákrčník a upustila telefon.
"Anito, jsi tam?"
"Jo. Jen mám nějaké potíže s garderobou."
"Cože?"
"To není důležité. Proč se mám jít podívat?"
"Ať byl pachatel kdokoli, nebyl to člověk."
"Upír?"
"Ty jsi odborník na nemrtvé. Proto chci, abys přijela a podívala se."
"Dobrá, dej mi adresu, jedu tam." Vedle telefonu ležel zápisníček se světle růžovými stránkami pokrytými malými srdíčky. Propiska měla na konci plastového amorka. "St. Charles. Tak to nejsem víc než čtvrt hodiny cesty od tebe."
"Dobře." Zavěsil.
"I ty se měj dobře, Dolphe," popřála jsem do prázdna, jen abych se mohla cítit nadřazeně. Vrátila jsem se do kabinky a převlékla se.
Dneska mi nabízeli milion dolarů, abych někoho zabila a oživila zombii. Pak poslední zkoušení šatů na svatbu. A teď vražda. Špinavá, jak říkal Dolph. Vyklubalo se z toho pěkně rušné odpoledne.

Rozesmátá mrtvola - 1. kapitola

5. února 2010 v 11:27 | Upíra |  ROZESMÁTÁ MRTVOLA
1
Dům Harolda Gaynora stál uprostřed jasně zeleného trávníku a skupinky ztepilých stromů. Zdi na žhavém srpnovém slunci přímo zářily. Můj šéf, Bert Vaughn, zaparkoval auto na štěrkem vysypané příjezdové cestě. Štěrk byl tak bílý, až vypadal jako ručně sbíraná kamenná sůl. Odkudsi mimo dohled doléhalo tiché předení zavlažovačů. Vládlo snad nejhorší sucho, které postihlo Missouri během posledních dvaceti let, ale tady byla tráva naprosto dokonalá. No dobrá, nejsem tu od toho, abych se s panem Gaynorem bavila o šetrném zacházení s vodou. Jsem tu od toho, abych se s ním bavila o povolávání mrtvých z hrobu.
Ne o vzkříšení. Tak dobrá nejsem. Mám na mysli zombie. Šmajdavé nemrtvé. Hnijící mrtvoly. Ve stylu "Noc oživlých mrtvol" - takové zombie. Ačkoli určitě mnohem méně dramatické, než jak by je kdy Hollywood ztvárnil na plátně. Jsem oživovatelka. Je to zaměstnání, nic víc. Jako podomní prodej.
Oživování je uznávanou živností pouhých pět let. Předtím to bylo jen zahanbující prokletí, náboženská zkušenost nebo atrakce pro turisty. V některých čtvrtích New Orleansu tomu tak ještě stále je, ale tady v St. Louis jde o zaměstnání. A docela výnosné, za což z valné části vděčím svému šéfovi. Je to lump, darebák a ničema, ale setsakra dobře ví, jak vydělávat peníze. Což je u obchodního ředitele skvělá vlastnost.
Bert měří přes metr devadesát, má široká ramena a postavu bývalého vysokoškolského ragbyového hráče, ovšem s náznakem pivního pupku. Tmavomodrý oblek má šitý tak, aby pupek nebyl vidět. Ostatně za osm set dolarů by ten oblek měl ukrýt i stádo slonů. Bert má platinově světlé vlasy zastřižené na ježka. Světlé vlasy i oči výrazně kontrastují s opálenou kůží.
Šéf si upravil modrobíle pruhovanou kravatu a setřel pot z opáleného čela. "Ve zprávách říkali, že existuje nějaké hnutí za využití zombií jako pracovní síly na polích zamořených pesticidy. Zachránilo by to spoustu lidských životů."
"Zombie hnijí, Berte, tomu nelze zabránit. A nezůstanou dost chytré dostatečně dlouho na to, aby se daly použít k práci na poli."
"Byla to jen taková myšlenka. Mrtví nemají před zákonem žádná práva, Anito."
"Zatím."
Je špatné povolávat mrtvé, aby na nás otročili. Je to prostě špatné, ale nikdo mě neposlouchá. Vláda konečně musela přistoupit k činu. Byla vytvořena celostátní komise oživovatelů a dalších odborníků. Máme dohlížet na pracovní podmínky místních zombií.
Pracovní podmínky. Oni to prostě nechápou. Mrtvole nemůžete poskytnut dobré pracovní podmínky. Stejně to neocení. Zombie možná chodí, nebo i mluví, ale jsou velmi, velmi mrtvé.
Bert se na mě shovívavě usmál. Odolala jsem pokušení vlepit mu jednu přímo do jeho blazeovaného úsměvu. "Vím, že ty a Charles jste členy té komise," prohlásil Bert. "Chodíte do všech podniků a kontrolujete, jak zacházejí se zombiemi. Pro firmu Oživovatelé Inc. je to skvělá reklama."
"Nedělám to kvůli reklamě."
"Vím. Věříš ve svou skromnou nepatrnou věc."
"A ty jsi blahosklonnej hajzl," sdělila jsem mu se sladkým úsměvem.
Zakřenil se. "Já vím."
Zakroutila jsem hlavou. Souboj v urážkách nemůžete nikdy nad Bertem vyhrát. Je mu srdečně jedno, co si o něm myslíte, dokud pro něj pracujete.
Moje sako v barvě námořnické modři mělo být letní, ale nebylo. Jakmile jsem vystoupila z auta, po zádech mi začal stékat pot.
Bert se ke mně obrátil, malá očka zúžená, věnoval mi kosý podezíravý pohled. "Pořád ještě nosíš zbraň."
"Pod sakem není vidět. Pan Gaynor si toho nevšimne ani náhodou." Pod popruhy podpažního pouzdra se mi začal srážet pot. Cítila jsem, jak mi prosakuje hedvábnou blůzou. Snažím se nemít na sobě hedvábí a podpažní pouzdro zároveň. Hedvábí pak vypadá pokrčené a pomuchlané tam, kde se kříží popruhy. Moje pistole je devítka Browning Hi-Power a ráda ji mám při ruce.
"No tak, Anito. Pochybuji, že bys potřebovala pistoli v raném odpoledni na návštěvě u klienta." V Bertově hlase zazněl takový ten blahosklonný tón, jakým se mluví k malým dětem. "No tak, holčičko, víš, že je to pro tvé dobro."
Bertovi bylo moje dobro srdečně ukradené. Jenom nechtěl vystrašit Gaynora, který nám už dal šek na pět tisíc dolarů. Jenom za to, že přijedeme a promluvíme si s ním. Z čehož vyplývalo, že další peníze budou, pokud vezmeme jeho zakázku. Spousta peněz. Bert z toho byl celý pryč. Já byla skeptická. Koneckonců Bert nemusí tu mrtvolu povolávat z hrobu - to budu muset udělat já.
Problém je, že Bert má nejspíš pravdu. Za slunného dne nebudu potřebovat pistoli. Pravděpodobně. "Dobrá, otevři kufr."
Šéf otevřel kufr svého téměř nového volva. Já už sundávala sako. Stál přede mnou a stínil mě před možným pozorovatelem z domu. Bůh chraň, aby zahlédli, že schovávám do kufru pistoli! Co by asi udělali? Zamkli by dveře a volali o pomoc?
Složila jsem popruhy od pouzdra kolem zbraně a uložila ji do prázdného kufru. Voněl jako nové auto, plastově a lehce neskutečně. Bert zabouchl kufr a já na něj zírala, jako bych pořád ještě pistoli mohla vidět.
"Jdeš?" zeptal se šéf.
"Jo." Nelíbí se mi, že musím jít beze zbraně, ať už z jakéhokoli důvodu. Je to špatné znamení? Bert mi pokynul, abych sebou hnula.
Začala jsem opatrně našlapovat po štěrku, obutá v černých lodičkách s vysokým podpatkem. Ženy možná mohou nosit spoustu krásných barev, ale muži mohou nosit pohodlné boty.
Bert se upřeně díval na dveře, na tváři nasazený úsměv. Nejlepší profesionální úsměv, z nějž přímo odkapávala upřímnost. Světle šedé oči mu jiskřily dobrou náladou. Byla to jen maska. Dokázal si ji nasadit a sundat stejně rychle, jako když zmáčknete vypínač. Usmíval by se úplně stejně, kdybyste se mu přiznali k vraždě vlastní matky. Pokud byste byli ochotni zaplatit za to, že vám ji povoláme z hrobu.
Dveře se otevřely a já věděla, že Bert se ohledně nutnosti mít zbraň mýlil. Muž na prahu měřil skoro metr osmdesát, ale oranžové tričko s rolákem měl přes hruď příliš napnuté. Černá sportovní bunda se zdála příliš malá, jako by se při prvním pohybu měly roztrhnout švy, jako hmyzí schránka, která je už příliš těsná. Černé v savu vymáchané džíny vystavovaly na odiv úzký pas, takže dotyčný vypadal jako by ho při výrobě někdo přeštípl vejpůl. Vlasy měl výrazně blonďaté. Tiše se na nás díval. Oči měl prázdné, mrtvé jako oči panenky. Pod sportovní bundou jsem zahlédla problesknout podpažní pouzdro a stěží odolala touze nakopnout Berta do holeně.
Můj šéf si buď zbraně nevšiml, nebo ji ignoroval. "Zdravíčko, já jsem Bert Vaughn a tohle je moje spolupracovnice Anita Blakeová. Myslím, že pan Gaynor nás očekává." Roztomile se usmíval.
Osobní strážce - co jiného taky mohl být - ustoupil ode dveří. Bert to vzal jako pozvání a vešel dovnitř. Následovala jsem ho a vůbec jsem si nebyla jistá, že se mi tam chce. Harold Gaynor je velmi bohatý muž. Možná potřebuje osobního strážce. Možná mu někdo vyhrožoval. Nebo je jedním z těch lidí, kteří mají dost peněz na to, aby si platili osobního zátylka, ať už ho potřebují nebo ne.
Anebo jde o něco jiného. O něco, nač potřebujete pistole a svaly a muže s mrtvýma očima beze špetky emocí. Nepříliš povzbudivá představa.
Klimatizace byla zapnutá na příliš silný výkon a pot se okamžitě srážel. Následovali jsme bodyguarda dlouhou chodbou, která byla obložena tmavým, draze vypadajícím dřevem. Běhoun se zdál orientální a pravděpodobně ručně dělaný.
Ve stěně po naší pravici byly vsazené těžké dřevěné dveře. Osobní strážce je otevřel a zůstal stát stranou, zatímco my prošli dovnitř. Vešli jsme do knihovny, ale vsadila bych se, že z těch knih nikdy nikdo žádnou nepřečetl. Od podlahy až ke stropu se táhly poličky z tmavého dřeva. Dokonce tu bylo i druhé patro polic a knih, k nimž se dalo dostat po ladné křivce úzkého schodiště. Všechny knihy v pevné vazbě, všechny stejné velikosti, barvy tlumené a složené k sobě jako koláž. Nábytek samozřejmě z červené kůže zdobený mosaznými knoflíky.
U protější stěny seděl nějaký muž. Usmál se, když jsme vstoupili. Byl rozložitý, měl příjemnou kulatou tvář a dvojitou bradu. Seděl na elektrickém invalidním vozíčku, na klíně přehozený krátký kostkovaný pléd, pod nímž skrýval nohy.
"Á, pan Vaughn a slečna Blakeová. Je od vás milé, že jste přijeli." Jeho hlas se hodil k obličeji, byl vlídný, setsakra blízko laskavosti.
V jednom z kožených křesel seděl štíhlý černoch. Měřil přes metr osmdesát, o kolik přesně víc bylo těžko odhadnout. Byl sesunutý dolů, nohy natažené daleko před sebou, kotníky zkřížené. Nohy měl delší než jsem já celá vysoká. Sledoval mě svýma hnědýma očima, jako by si mě chtěl vrýt do paměti a později oznámkovat.
Blonďatý osobní strážce vešel dovnitř a opřel se o knihovnu. Nemohl si pořádně založit ruce, na to měl příliš těsnou bundu a příliš velké svaly. Někdo, kdo nemůže zkřížit ruce, by se neměl opírat o zeď a snažit se vypadat drsně. Poněkud to kazí efekt.
"Tommyho už znáte," řekl pan Gaynor. Pak mávl rukou směrem k sedícímu bodyguardovi. "Tohle je Bruno."
"To je vaše skutečné jméno, nebo jen přezdívka?" zeptala jsem se s pohledem upřeným Brunovi přímo do očí.
Poposedl v křesle jenom trochu. "Skutečné jméno."
Usmála jsem se.
"Proč?" zeptal se.
"Jen jsem nikdy nepotkala bodyguarda, který by se opravdu jmenoval Bruno."
"To má být vtipné?" otázal se.
Zavrtěla jsem hlavou. Bruno. Neměl šanci. Bylo to jako pojmenovat dívku Venuše. Každý Bruno musel být osobní strážce. To bylo zákonité. Nebo možná policajt? Hm, ne. Bylo to jméno pro špatňáka. Usmála jsem se.
Bruno se narovnal v křesle jediným plynulým pohybem svalů. Nenosil viditelně žádnou zbraň, ale působil jistým dojmem. Pozor, nebezpečný.
Asi jsem se neměla usmát.
"Anito, prosím tě," přerušil nás Bert. "Omlouvám se, pane Gaynore… pane Bruno. Slečna Blakeová má docela nezvyklý smysl pro humor."
"Neomlouvej se za mě, Berte. Nemám to ráda." Stejně nevím, z čeho je tak podrážděný. Nic opravdu urážlivého jsem neřekla nahlas.
"Ale, ale," promluvil pan Gaynor. "Žádné zraněné city. Že ne, Bruno?"
Bruno zavrtěl hlavou a zamračil se na mě, ne naštvaně, spíš jaksi zmateně.
Bert po mě střelil namíchnutým pohledem, pak se s úsměvem otočil k muži na vozíčku. "Tak, pane Gaynore, vím, že jste jistě velmi zaměstnaný muž. Jak přesně je tedy stará ta zombie, kterou chcete oživit?"
"Člověk, který jde rovnou k věci. To se mi líbí." Gaynor zaváhal, pohled skloněný k zemi. Vstoupila nějaká žena.
Vysoká, dlouhonohá, blonďatá, chrpově modré oči. Hedvábné šaty - pokud se to dalo nazvat šaty - měly růžovou barvu. Držely na ní tak jak měly, skrývaly, co vyžadovala slušnost, ale představivosti ponechávaly jen velmi malý prostor. Dlouhé bledé nohy obuté v růžových botách na jehlovém podpatku. Žádné punčochy. Přešla přes koberec a všichni muži v místnosti ji sledovali. A ona to věděla.
Pohodila hlavou dozadu a zasmála se, ale neozval se žádný zvuk. Její tvář se rozjasnila, rty se pohnuly, oči zajiskřily, ale bylo naprosté ticho, jako by někdo vypnul zvuk. Opřela se bokem o Harolda Gaynora, jednu ruku mu položila na rameno. Objal blondýnku kolem pasu, čímž jí už tak krátkou sukni ještě o píď nadzvedl.
Mohla by si sednout, aniž by odhalila víc, než je zdrávo? Hm. Ne.
"Tohle je Cicely," představil ji. Zářivě se usmála na Berta, onen bezhlesý smích jí prozářil oči. Pohlédla na mne a výraz zakolísal, úsměv sklouzl. Na okamžik se jí v očích zračila nejistota. Gaynor ji poplácal po kyčli. Úsměv opět zazářil tak, jak měl. Ladně nám oběma pokývla.
"Chci, abyste povolali z hrobu zombii starou dvě stě osmdesát tři let."
Jen jsem na něj zírala a říkala si, jestli vůbec ví, oč žádá.
"No," prohlásil Bert, "to je skoro tři sta let. Velmi staré tělo, má-li být oživeno jako zombie. Většina oživovatelů by to vůbec nedokázala."
"Toho jsem si vědom," přikývl Gaynor. "Proto jsem si vyžádal slečnu Blakeovou. Ona to dokáže."
Bert na mě letmo pohlédl. Nikdy jsem neoživovala nic tak starého. "Anito?"
"Mohla bych to udělat," řekla jsem.
Potěšeně se usmál na Gaynora.
"Ale neudělám to."
Bert se pomalu obrátil ke mně, úsměv byl ten tam.
Gaynor se stále usmíval. Osobní strážci zůstali zcela nehybní. Cicely se na mě dívala vlídně, oči prosté jakéhokoli pochopení.
"Milion dolarů, slečno Blakeová," pronesl Gaynor tichým přívětivým tónem.
Viděla jsem, jak Bert polkl a zaťal ruce do opěrek. Bertova představa sexu byly peníze. Pravděpodobně měl teď největší erekci v životě.
"Chápete, co ode mne žádáte, pane Gaynore?" zeptala jsem se.
Přikývl. "Bílé kůzle dodám." Mluvil stále stejně mile, stále se usmíval. Jen jeho oči potemněly, byly teď dychtivé, plné očekávání.
Vstala jsem. "Pojď, Berte, je čas jít."
Šéf mě popadl za paži. "Anito, posaď se, prosím."
Dívala jsem se na jeho ruku, dokud mě nepustil. Okouzlující maska sklouzla a odhalila vztek, vzápětí ale opět nasadil příjemné obchodní vystupování. "Anito. Je to velkorysá nabídka."
"Bílé kůzle je eufemismus, Berte. Znamená to lidskou oběť."
Můj šéf pohlédl na Gaynora, pak zpátky na mne. Znal mě dost dobře na to, aby mi věřil, ale nechtěl věřit. "Nerozumím…"
"Čím starší je zombie, tím větší smrt je zapotřebí, aby byla povolána z hrobu. Po pár stoletích je jedinou 'dostatečně velkou' smrtí lidská oběť," vysvětlila jsem.
Gaynor se už neusmíval. Sledoval mě temnýma očima. Cicely se stále tvářila vlídně, skoro se usmívala. Je vůbec někdo doma za těmi modrými kukadly? "Opravdu se chcete bavit o vraždě před Cicely?" otázala jsem se.
Pán domu mi věnoval zářivý úsměv. Špatné znamení, jako vždy. "Nerozumí ani slovu. Cicely je hluchá."
Zírala jsem na něj a on přikývl. Dívala se mě přívětivýma očima. Bavili jsme se o lidské oběti a ona o tom neměla ani tušení. Pokud dovedla odečítat ze rtů, obratně to skrývala. Asi i handicapovaní, ehm, fyzicky postižení, se mohou dostat do špatné společnosti, ale celé mi to přišlo zvrhlé.
"Nesnáším ženy, které pořád mluví," prohlásil Gaynor.
Zavrtěla jsem hlavou. "Ani všechny peníze na světě by mě nepřiměly udělat pro vás tuhle práci."
"Nemůžeš prostě zabít spoustu zvířat místo jednoho?" zeptal se Bert. Bert je vynikající obchodní ředitel. Ale o povolávání mrtvých ví houby.
Shlédla jsem na něj. "Ne."
Seděl nehybně v křesle. Představa, že přijde o milion dolarů, mu musela působit vyloženě fyzickou bolest, ale skryl to. Pan Firemní vyjednavač. "Musí být způsob, jak tohle vyřešit," pronesl klidně. Rty mu zvlnil profesionální úsměv. Pořád ještě se snaží uzavřít obchod. Můj šéf naprosto nechápe, co se děje.
"Víte o jiném oživovateli, který by dokázal povolat takhle starou zombii?" zeptal se Gaynor.
Bert pohlédl na mne, pak dolů na zem, pak na Gaynora. Profesionální úsměv pohasl. Pochopil, že tady mluvíme o vraždě. Je v tom nějaký rozdíl?
Vždycky jsem si říkala, kde jsou Bertovy meze. Teď jsem to měla zjistit. Skutečnost, že jsem nevěděla, zda kontrakt odmítne, napovídala o mém šéfovi mnoho. "Ne, asi vám nemohu být nápomocen, pane Gaynore," řekl tiše.
"Jestli jde o peníze, slečno Blakeová, mohu zvýšit nabídku."
Bertovi se zachvěla ramena. Chudák. Ale dobře to skrýval. Bod pro něj.
"Nejsem vrah, Gaynore," řekla jsem.
"Já slyšel něco jiného," ozval se blonďatý Tommy.
Podívala jsem se na něj. Oči měl pořád prázdné jako panenka. "Nezabíjím lidi pro peníze," řekla jsem.
"Zabíjíš upíry pro peníze," sdělil mi.
"Jde o legální popravu a nedělám to pro peníze."
Tommy zavrtěl hlavou a odstoupil od zdi. "Slyšel jsem, že jim ráda probodneš srdce kůlem. A příliš tě nezajímá, koho musíš zabít, aby ses k nim dostala."
"Moji informátoři mě zpravili o tom, že jste už zabíjela lidi, slečno Blakeová," dodal Gaynor.
"Jen v sebeobraně, Gaynore. Nedopustím se vraždy."
Bert už taky stál. "Je čas jít."
Bruno jediným plynulým pohybem vstal, tmavé ruce volně spuštěné podél těla, prsty lehce pokrčené. Vsázela bych na nějaký druh bojových umění.
Tommy už nestál u zdi. Sportovní bundu měl odhrnutou, aby byla vidět pistole, jaké měli pistolníci za starých časů. Měl Mangum 357. To v člověku vyrobí zatraceně velkou díru.
Já jsem jen stála a dívala se na ně. Co jiného jsem taky mohla dělat? Mohla bych něco provést s Brunem, ale Tommy má pistoli. Já ne. Konec debaty.
Chovali se, jako bych byla velice nebezpečná osoba. Vzhledem k tomu, že měřím metr šedesát, nevypadám nijak výhružně. Oživujte mrtvé, zabijte pár upírů a lidi vás začnou taky považovat za nestvůru. Někdy to zamrzí. Teď… to skýtá jisté možnosti. "Vážně si myslíte, že jsem přišla neozbrojená?" zeptala jsem se. Můj hlas zněl velice věcně.
Bruno se podíval na Tommyho, který tak trochu pokrčil rameny. "Neprohledával jsem ji."
Bruno si odfrkl.
"Stejně nemá pistoli," namítl Tommy.
"Vsadíš na to svůj život?" zeptala jsem se. Přitom jsem se usmála a nechala ruku velice pomalu sklouznout dozadu. Ať si myslí, že mám pod pasem pouzdro se zbraní. Tommy přešlápl, zatínal a povoloval ruku nedaleko od své pistole. Jestli po ní sáhne, zemřeme. A já se vrátím, abych mohla strašit Berta!
"Ne. Není třeba, aby tu dnes někdo zemřel, slečno Blakeová," promluvil Gaynor.
"Ne," přikývla jsem, "vůbec to není třeba." Spolkla jsem vlastní srdce a nechala ruku klesnout od imaginární pistole. Tommy nechal ruku klesnout od svojí skutečné. Bonus pro nás.
Gaynor se znovu usmál jako vlídný bezvousý Santa Claus. "Jistě chápete, že jít s tím na policii nemá smysl."
Přikývla jsem. "Nemáme důkazy. Ani jste mi neřekl, koho chcete povolat z hrobu a proč."
"Bylo by to vaše slovo proti mému."
"A jsem si jistá, že máte přátele na vysokých místech." Když jsem to říkala, usmála jsem se.
Jeho úsměv se rozšířil, v tučných tvářičkách mu naskočily dolíčky. "Samozřejmě."
Obrátila jsem se zády k Tommymu a jeho pistoli. Bert mě následoval. Vyšli jsme ven do pálivého letního žáru. Šéf vypadal poněkud otřeseně. Téměř jsem k němu pocítila přátelství. Bylo hezké vědět, že i Bert má své meze, něco, co by neudělal ani za milion dolarů.
"Opravdu by nás zastřelili?" zeptal se. Zněl věcně, pevněji než vypadal jeho lehce skelný pohled. Drsný Bert. Aniž jsem ho požádala, odemkl kufr.
"Vzhledem k tomu, že v počítači i v naší knize obchodních schůzek bylo jméno Harold Gaynor?" Vytáhla jsem pistoli a vklouzla do popruhů… "Aniž by věděli, komu všemu jsme se o téhle cestě zmínili?" Zavrtěla jsem hlavou. "Příliš riskantní."
"Tak proč jsi předstírala, že máš zbraň?" Když se ptal, pohlédl mi přímo do očí a poprvé jsem v jeho tváři viděla nejistotu. Starej pracháček potřebuje útěchu. Čerstvě vyprodáno.
"Protože jsem se mohla mýlit, Berte."
 


Rozesmátá mrtvola - Začátek

5. února 2010 v 11:26 | Upíra |  ROZESMÁTÁ MRTVOLA
LAURELL K. HAMILTONOVÁ
ROZESMÁTÁ
MRTVOLA

TRITON





Laurell K. Hamiltonová
Rozesmátá mrtvola

© Laurell K. Hamilton, 1994
Translation © Lucie Lukačovičová, 2006
Cover © Alžběta Trojanová, 2006

ISBN 80-7254-840-9

Nakladatelství Triton, Vykáňská 5, 100 00 Praha 10
www.triton-books.cz



OTÁZKA

4. února 2010 v 12:17 | Upíra |  PROVINILÉ SLASTI
AHOJIK, LIDI ... CHTĚLI BY JSTE ANITU BLAKE? DALŠÍ DÍLY ... TÉTO ÚŽASNÉ SÉRIE? :)

Epilog

4. února 2010 v 12:16 | Upíra |  PROVINILÉ SLASTI
Laurell Kaye Hamiltonová
Americká autorka dark fantasy, narozena jako Laurell Kaye Kleinová 19. 2. 1963 ve vesničce Heber Springs poblíž Shirley v americkém státě Arkansas, po smrti matky během automobilové nehody v roce 1969 byla vychovávána babičkou v městečku Sims ve státě Indiana, kde také později vystudovala anglický jazyk a biologii. Spolu se svou rodinou bydlí v Arnoldu blízko St. Louis ve státě Missouri. Vedle lidových příběhů mělo na její rozhodnutí stát se spisovatelkou velký vliv setkání s tvorbou Roberta E. Howarda.
Do fantastiky vstoupila povídkou House of Wizards (1989) v časopise Marion Zimmer Bradley Fantasy Magazine. V následujících letech napsala dalších šest kratších prací, dnes se však již po delší dobu věnuje pouze románové tvorbě. V knižním debutu Nightseer (1992) popsala příběh půlelfky, která se díky schopnostem předpovídání stane vyvolenou na cestě za pomstou vraždy své matky, jež má na svědomí obávaná čarodějnice. Dále napsala román Nightshade (1992) z prostředí TV seriálu Star Trek: Next Generation a novelizaci z herního prostředí Ravenloft: Death of a Darklord (1995).
Do povědomí čtenářů fantastiky se zapsala především jako autorka románové série s hlavní hrdinkou Anitou Blakeovou, lovkyní upírů. Patří do ní prozatím tituly Guilty Pleasures (1993, č. Provinilé slasti / Triton 2006), The Laughing Corpse (1994), Circus of the Damned (1995), The Lunatic Cafe (1996), Bloody Bones (1996), The Killing Dance (1997), Burnt Offerings (1998), Blue Moon (1998), Obsidian Butterfly (2000), Narcissus in Chains (2001), Cerulean Sins (2003), Incubus Dreams (2004) a Danse Macabre (2006). Anita Blakeová žije ve světě, kde jsou upíři, zombie či vlkodlaci běžnou součástí společnosti. Z různých důvodů přivádí mrtvé zpět k životu a neváhá se nechat najmout ani k lovu většinou mimo zákon postavených upírů. Život jí komplikuje láska k vysoce postavenému vlkodlakovi, která se neobejde bez četných problémů. Ne všechny se dají řešit s pomocí zbraní, s nimiž si Anita rozumí lépe než s většinou živých bytostí. Po třech svazcích vyšlo prvních šest knih společně pod tituly Club Vampyre (1998) a The Midnight Cafe (1998), další dva díly pak ještě v knize Black Moon Inn (1999).
Erotikou říznuté směsi dark fantasy a detektivky se drží rovněž série A Kiss of Shadows (2000), A Caress of Twilight (2002), Seduced by Moonlight (2004) a A Stroke of Midnight (2005). Princezna Meredith zde opustí říší nadpřirozena, které vládne její teta - Královna vzduchu a temnot - a ukryje se v moderním Los Angeles, kde si zařídí zcela novou identitu jako soukromá vyšetřovatelka Meredith Gentryová. Samozřejmě se však před svou minulostí nadlouho neschová a je nucena k návratu i proti své vůli. Právě otevřené využití motivů erotiky a násilí spojené s oblíbenou směsí fantastických a hororových témat činí z tvorby Laurell K. Hamiltonové vítané osvěžení nikterak bohaté nabídky tohoto žánru na českém trhu; snad se bude domácím čtenářům líbit stejně jako těm zahraničním.




TRIFID

Laurell K. Hamiltonová
Provinilé slasti

Vydalo nakladatelství TRITON v Praze roku 2006
jako svou 790. publikaci, v edici TRIFID svazek 111.
Vydání 1.
Z anglického originálu Guilty Pleasures
přeložila Lucie Lukačovičová.
Odpovědné redaktorky Martina Čechová, Marie Bubníková.
Fotografie na obálce Alžběta Trojanová.
Grafická úprava obálky Dagmar Krásná.
Autorský medailon Martin Šust.
Vytiskla Tiskárna Vyšehrad Praha.

ISBN 80-7254-669-4
www.triton-books.cz

1,- Kč ve prospěch Akademie SF&F

Doporučená prodejní cena 169,- Kč
(členové SFKTRIFID 119,- Kč)



Provinilé slasti - 48. kapitola

4. února 2010 v 12:15 | Upíra |  PROVINILÉ SLASTI
48
Edward měl vykloubené rameno, zlomené dvě kosti v paži plus jedno upíří kousnutí. Já dostala čtrnáct stehů. Oba jsme se uzdravili. Phillipovo tělo bylo přeneseno na místní hřbitov. Kdykoli tam pracuji, musím jít kolem a pozdravit ho. I když vím, že Phillip je mrtvý a je mu to jedno. Hroby jsou pro živé, ne pro mrtvé. Dávají nám něco, na co se můžeme soustředit místo skutečnosti, že naši blízcí hnijí dole v hlíně. Mrtví nestojí o pěkné květiny nebo tesané mramorové sochy.
Jean-Claude mi poslal tucet bílých růží s dlouhými stonky. S nimi kartičku, na níž stálo: "Pokud jsi zodpověděla otázku podle pravdy, přijd si se mnou zatančit."
Na rub kartičky jsem napsala "Ne" a za denního světla ji strčila pode dveře Provinilých slastí. Jean-Claude mě přitahoval. Možná ještě přitahuje. A co? Myslí si, že to něco změní. Já ne. Stačilo mi navštívit Phillipův hrob, abych si to uvědomila. Ale ksakru, vlastně jsem ani nemusela chodit tak daleko. Vím, kdo a co jsem. Jsem Popravčí. Já s upíry nechodím. Já je zabíjím.



Provinilé slasti - 47. kapitola

4. února 2010 v 12:14 | Upíra |  PROVINILÉ SLASTI
47
Nikolaos tančila kolem něj. Sukně světle růžových šatů kolem ní vířila. Dlouhá růžová mašle ve vlasech se vlnila, jak se upírka točila s rozpřaženýma rukama. Na útlých nohou měla bílé punčošky, na špičkách bílých bot růžové mašličky.
Zastavila se, rozesmátá a zadýchaná. Tváře jí zalil zdravý ruměnec, v očích jí jiskřilo. Jak to dělá?
"Vypadá jako živý, že?" Prošla kolem něj, dlaní mu přejela po paži. Odtáhl se od ní, očima vystrašeně sledoval každé její hnutí. On se na ni pamatuje. Bože, pomoz nám. On se na ni pamatuje.
"Chceš vidět, jak si tvého milence přezkoušíme?" zeptala se.
Doufala jsem, že jsem jí špatně rozuměla. Snažila jsem se udržet obličej bez výrazu. Nejspíš se mi to podařilo, protože ke mně přiřazovala, ručky v bok.
"Dobrá. Chceš vidět, jak tvůj milenec předvádí své číslo?"
Ztěžka jsem polkla žluč. Možná bych se na ni prostě měla vyzvracet, to by byla dobrá lekce. "S tebou?"
Přitočila se ke mně, ruce složené za zády. "Mohl by i s tebou. Vyber si."
Její obličej se téměř dotýkal mého. Oči měla tak zatraceně velké a nevinné, až mi to přišlo jako svatokrádež. "Ani jedna možnost nezní příliš přitažlivě," odpověděla jsem.
"Škoda." Doskotačila zpátky k Phillipovi. Byl nahý a jeho opálené tělo bylo dosud přitažlivé. Co znamenalo pár jizev navíc?
"Nevěděla jsi, že přijdu, tak proč jsi nechala oživit Phillipa?" chtěla jsem vědět.
Obrátila se na podpatcích botiček. "Oživili jsme ho, aby mohl zkusit zabít Aubreyho. Zavražděná zombie je tak zábavná, když se snaží zabít svého vraha. Říkali jsme si, že mu dáme šanci, zatímco bude Aubrey spát. Aubrey se i pohne, když ho vyrušíte." Zalétla pohledem k Edwardovi. "Ale to už jste zjistili."
"Dovolila bys Aubreymu, aby ho zabil znova," konstatovala jsem.
Pohodila hlavou. "Mmmhmmm."
"Ty zmije," sykla jsem.
Burchard mi vrazil pažbu pušky do žaludku a já padla na kolena. Lapala jsem po vzduchu, snažila se dýchat. Moc to nepomáhalo.
Edward velmi upřeně sledoval Zachariáše, který mu držel pistoli přímo u hrudi. Na takovouhle vzdálenost člověk nemusí být dobrý střelec. Ani nemusí mít štěstí. Stačí zmáčknout spoušť a někdo je mrtvý. Bum!
"Můžu tě přinutit udělat, cokoli se mi zlíbí," prohlásila Nikolaos.
Prolétl mnou nový příval adrenalinu. To už bylo příliš. Začala jsem zvracet v koutě. Nervy a tvrdá rána puškou do žaludku. Nervy jsem už zažila, ale ta rána pažbou byla nová zkušenost.
"Ale, ale. To ze mě máš takový strach?" povytáhla Nikolaos obočí.
Konečně se mi povedlo vstát. "Ano." Nač to zapírat?
Spráskla ruce. "Jeminkote." Ve zlomku vteřiny přepnula výraz. Malá holčička zmizela a ani růžové nabírané šatičky ji nemohly vrátit. Nikolaosina tvář byla úzká, cizí. Oči jako dvě velké hluboké tůně. "Poslouchej, Anito. Ucítíš mou moc v žilách…"
Stála jsem tam, oči upřené na zem, po zádech mi běhal mráz. Čekala jsem, že se něco dotkne mé duše. Že mě její moc pohltí a odvane. Nic se nestalo.
Nikolaos se zamračila. Už zase jako malá holčička. "Kousla jsem tě, oživovatelko. Měla by ses plazit, kdybych ti to poručila. Copak jsi to udělala?"
Vydechla jsem upřímnou děkovnou modlitbičku a odpověděla: "Stačí svěcená voda."
"Tentokrát si tě necháme u sebe, dokud tě nekousnu potřetí. Zaujmeš Theresino místo. Možná se pak budeš víc snažit, abys zjistila, kdo vraždí upíry," zavrčela.
Stálo mě to veškerou sílu vůle, abych se nepodívala na Zachariáše. Ne proto, že bych ho nechtěla prásknout, to bych klidně udělala, ale čekala jsem na okamžik, kdy nám to k něčemu bude. Mohla jsem tím dostat Zachariáše pod kytky, ale nezbavilo by mě to Burcharda a Nikolaos. Zachariáš tady představoval nejmenší nebezpečí.
"O tom pochybuji," řekla jsem.
"Ale já ne, oživovatelko."
"To bych radši zemřela."
Široce rozpřáhla ruce. "Ale já chci, abys zemřela, Anito. Já chci, abys zemřela."
"Nápodobně," poznamenala jsem.
Zachichotala se. Z toho zvuku mi trnuly zuby. Kdyby mě chtěla mučit, stačilo by jí někde mě zamknout a smát se mi. To by bylo peklo.
"Pojďte, děcka, pojďme si hrát do kobek." Nikolaos šla první. Burchard nám naznačil, že ji máme následovat. Poslechli jsme. Zachariáš šel vzadu, pistoli v ruce. Phillip stál nejistě uprostřed místnosti a díval se, jak odcházíme.
"Řekni mu, ať jde za námi, Zachariáši," křikla Nikolaos přes rameno.
"Pojď za mnou, Phillipe," zavolal oživovatel.
Phillip se otočil a kráčel za námi, oči dosud nejisté a ne zcela zaostřené.
"Hni sebou," rozkázal mi Burchard. Pozvedl pušku a já šla.
"Otáčíš se na milence, to je sladké," ozvala se Nikolaos.
Ke dveřím kobky to nebylo daleko. Jestli se mě pokusí připoutat řetězy ke zdi, vrhnu se na ně. Přinutím je, aby mě zabili. Což znamená, že bych se měla radši vrhnout na Zachariáše. Burchard by mě mohl zranit nebo omráčit, a to by bylo moc, moc špatné.
Nikolaos nás vedla dolů po schodech, do větší místnosti. Krásný den na promenádu. Phillip nás následoval, ale teď už se rozhlížel vidoucíma očima. Strnul a upřel pohled na místo, kde ho Aubrey zabil. Natáhl ruku a dotkl se zdi. Zatínal a povoloval pěsti, třel si prsty o dlaň, jako by něco cítil. Sáhl si na krk a našel jizvu. Vykřikl. Ozvěna se vrátila od stěn.
"Phillipe," šeptla jsem.
Burchard mě zadržel puškou. Philip se schoulil v koutě, tvář schovanou, paže ovinuté kolem kolen. Začal naříkat, vysokým a pronikavým hlasem.
Nikolaos se rozesmála.
"Dost! Dost!" Vyrazila jsem k Phillipovi a Burchard mi opřel hlaveň o hruď. "Tak mě zastřel!" zaječela jsem mu do obličeje. "Zastřel mě, ksakru! Bude to tak lepší!"
"To by stačilo," prohlásila Nikolaos. Vydala se ke mně a já ustoupila. Šla dál, nutila mě couvat, dokud jsem nenarazila do zdi. "Nechci tě zastřelit, Anito, ale chci ti ublížit. Zabila jsi svým malým nožíkem Wintera. Uvidíme, jak dobrá opravdu jsi." Poodešla ode mne. "Burcharde, vrať jí nože."
Ani nezaváhal. Ani se nezeptal proč. Prostě ke mně přišel a podal mi je jílcem napřed. Já se taky neptala a vzala si je.
Nikolaos náhle stála vedle Edwarda. Začal se odtahovat. "Zachariáši, jestli se ještě jednou pohne, zastřel ho."
Zachariáš popošel blíž, pistoli napřaženou.
"Poklekni, smrtelníku," rozkázala upírka.
Edward neposlechl. Pohlédl na mě. Nikolaos ho kopla pod koleno, až zasténal. Klesl na jedno koleno, ona ho popadla za pravé zápěstí a zalomila mu paži za záda. Jednou štíhlou ručkou mu ovinula hrdlo.
"Rozervu ti krk, jestli se pohneš, smrtelníku. V dlani cítím tvůj tep jako tlukot motýlích křídel." Zasmála se a naplnila tak místnost hřejivou tísnivou hrůzou. "Tak, Burcharde, ukaž jí, k čemu je dobrý nůž."
Burchard poodešel k protější stěně, v níž byly nad schodištěm dveře. Položil pušku na zem, rozepnul si řemení od meče a položil ho vedle pušky. Pak vytasil dlouhý nůž s téměř trojúhelníkovou čepelí.
Rychle se protáhl, aby si uvolnil svaly. Já stála a dívala se na něj.
Vím, jak používat nůž. Umím velmi dobře házet. Trénuji to. Většina lidí se nožů bojí. Když ukážete, že jste ochotni někoho naporcovat, mají sklon se vás bát. Burchard ale není většina lidí. Lehce se přikrčil, nůž držel volně, ale pevně v pravačce.
"Bojuj s Burchardem, oživovatelko, nebo tady ten zemře." Prudce trhla lovci rukou, ale nevykřikl. Ani kdyby mu vykloubila rameno, Edward by nevykřikl.
Jeden nůž jsem dala zpátky do pochvy na pravém zápěstí. Boj se dvěma noži může vypadat frajersky, ale nikdy jsem ho zcela nezvládla. Spousta lidí ho neovládá. No tak, Burchard taky nemá dva nože. "Je to boj na smrt?" zeptala jsem se.
"Burcharda nedokážeš zabít, Anito. Jsi tak hloupoučká. Burchard tě jenom pořeže. Dostaneš možnost okusit ostří, nic vážného. Nechci, abys ztratila příliš mnoho krve." V jejím hlase zazněl náznak smíchu, vzápětí se vytratil. Její hlas prolétl místností jako závan ohně. "Chci tě vidět krvácet."
Skvělé.
Burchard mě začal obcházet a já si držela zeď za zády. Zaútočil, zableskl se nůž. Neustoupila jsem, uhnula jsem čepeli a sekla po něm uprostřed prudkého pohybu. Zasáhla jsem jen vzduch. Burchard stál mimo můj dosah a pozoroval mě. Má plus minus šest set let praxi. To nepřekonám. Tomu se ani nepřiblížím.
Usmál se. Lehce jsem na něj kývla. Pokývl na oplátku. Možná znamení úcty mezi dvěma bojovníky. Buď to, anebo si se mnou hraje. Hádejte, pro co bych hlasovala?
Najednou mě zasáhlo ostří a rozťalo mi paži. Sekla jsem a zasáhla protivníka křížem přes břicho. Neuskočil, ale vrhl se na mě. Uhnula jsem noži a odpotácela jsem se od zdi. Usmál se. Ksakru. Chtěl mě dostat do otevřeného prostoru. Dosáhne dvakrát dál než já.
Cítila jsem prudkou ostrou bolest v ruce. Ale i po jeho plochém břiše se táhla tenká karmínová linie. Usmála jsem se na něj. Jeho víčka se zachvěla téměř nepatrně. Copak, cítí se mocný válečník nejistě? Doufám, že ano.
Ustupovala jsem před ním. Tohle je směšné. Umřeme tady postupně, pomalu, oba. K čertu s tím! Vrhla jsem se na Burcharda s prudkým švihnutím čepele. Zaskočila jsem ho, couvl. Napodobila jsem jeho přikrčený krok a začali jsme se navzájem obcházet.
"Vím, kdo je vrah," prohlásila jsem.
Burchard povytáhl obočí.
"Co jsi říkala?" ptala se Nikolaos.
"Vím, kdo vraždí upíry."
Burchard byl najednou u mě a rozťal mi košili. Nebolelo to. Jenom si se mnou hraje.
"Kdo?" vyjekla Nikolaos. "Řekni mi to, nebo zabiju tohohle smrtelníka."
"Jistě," odtušila jsem.
"Ne!" vykřikl Zachariáš. Otočil se a střelil po mně. Kulka mi prosvištěla nad hlavou. Já i Burchard jsme padli k zemi.
Edward vykřikl. Napůl jsem se zvedla a běžela k němu. Paži měl zkroucenou v podivném úhlu, ale žil.
Zachariáš vystřelil ještě dvakrát, pak mu Nikolaos vyrvala pistoli a odhodila ji na podlahu. Popadla ho a přitiskla k sobě, zlomila ho v pase a objala. Prudce se k němu sklonila. Zachariáš zakvílel.
Burchard klečel a sledoval celé to divadlo. Zabodla jsem mu nůž do zad. Zarazila jsem ho pevně, až po jílec. Burchard strnul, jednou rukou se pokusil čepel vytáhnout. Nečekala jsem, jestli se mu to podaří. Vytrhla jsem druhý nůž a vrazila mu ho ze strany do krku. Když jsem zbraň vytahovala, na ruce mi vystříkla krev. Znovu jsem ho bodla a on se pomalu zhroutil dopředu, tváří k zemi.
Nikolaos upustila Zachariáše na zem a otočila se, tvář postříkanou krví, růžovou blůzku šatů potřísněnou karmínem. Krev jí cákla na bílé punčošky. Zachariášovi chyběl krk. Oživovatel ležel na podlaze, ale hýbal se, snažil se lapat po dechu, pořád žil.
Upírka pohlédla na Burchardovo tělo, pak zavřískla. Zaječela jako hejkal, hlas se vracel ozvěnou. Vrhla se na mě s napřaženýma rukama. Hodila jsem po ní nůž. Odrazila ho stranou. Udeřila mě, silou celého těla mě srazila na zem a vrhla se na mě. Pořád křičela, znovu a znovu. Zvrátila mi hlavu ke straně. Nesnažila se mě očarovat. Používala jen hrubou sílu.
"Neeee!" zaječela jsem.
Zazněl výstřel. Nikolaos sebou trhla, jednou, dvakrát. Pustila mě a já ucítila vítr. Vplížil se do místnosti jako předzvěst bouře.
Edward se opíral o zeď a držel Zachariášovu odhozenou pistoli.
Nikolaos k němu vyrazila. Vyprázdnil do jejího křehkého těla celý zásobník. Ani nezaváhala.
Zvedla jsem se do sedu a sledovala, jak upírka kráčí k Edwardovi. Hodil po ní nepotřebnou zbraň. Najednou byla u něj, srazila ho na podlahu.
Na zemi ležel meč skoro stejně velký jako já. Vytáhla jsem ho z pochvy. Byl těžký a nemotorný, táhl mi ruku dolů. Pozvedla jsem ho nad hlavu, plochou stranou čepele jsem si ho napůl opřela o rameno a rozběhla se k Nikolaos.
Upírka už zase mluvila vysokým zpěvavým hlasem. "Budeš můj, smrtelníku. Můj!"
Edward vykřikl. Neviděla jsem proč. Rozmáchla jsem se mečem a jeho váha ho strhla šikmo dolů, což byl přesně účel. Ostří se zaťalo upírce do krku s hlasitým vlhkým křupnutím. Meč zaskřípěl o kost a já ho vytrhla z rány. Špička klesla a škrtla o podlahu.
Nikolaos se ke mně obrátila a začala vstávat. Znovu jsem se rozmáchla a sekla, úder strhl celé tělo s sebou. Zapraskaly kosti a já upadla na zem, jak se Nikolaos zhroutila na kolena. Hlava jí dosud držela na cárech masa a kůže. Zamrkala a pokusila se vstát.
Vykřikla jsem a bodla čepelí nahoru veškerou silou, kterou jsem vládla. Zasáhla jsem nemrtvou do hrudi, vrhla jsem se dopředu a vrazila zbraň hluboko do masa. Vyřinula se krev. Přitiskla jsem Nikolaos ke zdi. Hrot vyšel zády a škrábl o stěnu, když se upírka svezla na zem.
Klesla jsem na kolena vedle těla. Ano, vedle těla. Je mrtvá!
Ohlédla jsem se po Edwardovi. Na krku měl krev. "Kousla mě," oznámil mi.
Lapala jsem po vzduchu, ztěžka se mi dýchalo, ale bylo to skvělé. Já jsem naživu - a ona ne. Ona teda fakt ne. "Neboj se, Edwarde, pomůžu ti. Zbyla nám ještě spousta svěcené vody," usmála jsem se.
Chvíli se na mě díval, pak se rozesmál a já se smála s ním. Ještě pořád jsme se chechtali, když se z tunelu připlížili krysodlaci. Krysí král Rafael hleděl svýma černýma knoflíkovýma očima na krveprolití kolem. "Je mrtvá."
"Ding dong! Čarodějnice je mrtvá," zanotovala jsem podle Čaroděje ze země Oz.
Edward se chytil a začal napůl zpívat: "Stará zlá čarodějnice."
Znova jsme padli smíchy a osrstěná doktorka Lillian nás ošetřila. Nejdřív Edwarda.
Zachariáš pořád ještě ležel na zemi. Rána na krku se mu začala zavírat, kůže znovu srůstala. Zůstane naživu, pokud se to o něm dá říct.
Sebrala jsem nůž ze země a dopotácela se k oživovateli. Krysy mě sledovaly. Nikdo se do toho nepletl. Svezla jsem se na kolena vedle něj. Roztrhla jsem mu rukáv u košile a odhalila gris-gris. Ještě nemohl mluvit, ale oči se mu rozšířily.
"Vzpomínáš si, jak jsem se tohohle chtěla dotknout svou vlastní krví? Zastavil jsi mě. Zdálo se, že máš strach, a já nechápala proč." Seděla jsem vedle něj a sledovala, jak se uzdravuje. "Každé gris-gris má něco, co pro něj musíš sehnat - v tomhle případě upíří krev - a něco, co nesmíš nikdy udělat, jinak se kouzlo zlomí. Puf." Pozvedla jsem ruku, z níž celkem hezky kapala krev. "Lidská krev, Zachariáši. Je to špatné?"
Vydal ze sebe zvuk podobný: "Ne!"
Krev mi stekla po lokti a zůstala viset v těžké chvějící se kapce nad jeho paží. Neobratně zavrtěl hlavou. Ne, ne… Krev ukápla a rozstříkla se na jeho kůži, ale o gris-gris nezavadila.
Napětí z něj vyprchalo.
"Dnes nějak nemám trpělivost, Zachariáši." Krev jsem rozetřela přes splétaný náramek.
Vytřeštil oči zčásti obrácené v sloup. Vydal přiškrcený zvuk hluboko v hrdle. Rukama škrábal podlahu. Hrudník se mu zachvíval, jako by nemohl dýchat. Celým tělem jako by prolétl povzdech, dlouhý výdech, a pak Zachariáš ztichl.
Zkontrolovala jsem tep. Nic. Odřízla jsem gris-gris nožem, stiskla ho v ruce a strčila do kapsy. Černá magie.
Lillian mi přišla ovázat paži. "Tohle je jenom provizorní. Potřebuje to sešít."
Přikývla jsem a vstala.
"Kam jdeš?" zavolal Edward.
"Pro zbytek našich zbraní." A najít Jean-Clauda. To jsem neřekla nahlas. Pochybuji, že by pro to měl Edward pochopení.
Dva krysáci šli se mnou. To bylo dobře. Jen ať jdou, pokud se do ničeho nebudou plést. Phillip byl stále zhroucený v koutě. Nechala jsem ho tam.
Sebrala jsem zbraně. Přehodila jsem si samopal přes rameno a brokovnici nesla v ruce. Připravena na vše. Zabila jsem tisíciletou upírku. Ne, ne já. Určitě ne.
Spolu s krysáky jsem našla upíří vězení. Bylo tam šest rakví. Každá měla na víku posvěcený kříž a stříbrné řetězy držely víko na místě. V třetí rakvi byl Willie. Spal a vypadalo to, že se snad už nikdy neprobudí. Nechala jsem ho tak, aby se vzbudil s příchodem noci. Aby si šel po svém. Willie není špatný člověk. A na upíra je přímo skvělý.
Všechny ostatní rakve byly prázdné, zbývalo otevřít pouze tu poslední. Odmotala jsem řetězy a položila kříž na zem. Jean-Claude ke mně zvedl oči. Byly jako půlnoční oheň. Mírně se usmíval. Vybavila jsem si svůj první sen o rakvi plné krve a o tom, jak se po mně natahoval. Ustoupila jsem a on vstal z rakve.
Krysáci se syčením ustoupili.
"To je v pořádku," uklidnila jsem je. "Svým způsobem je na naší straně."
Vyšel z rakve, jako by se právě příjemně prospal. Usmál se, vztáhl ke mně ruku. "Věděl jsem, že to dokážeš, ma petite."
"Ty namyšlená pijavice!" Vrazila jsem mu pažbu brokovnice do žaludku. Zlomil se v pase tak akorát. Udeřila jsem ho do čelisti. Zapotácel se. "Přestaň se mi hrabat v hlavě!"
Třel si obličej a na dlani mu zůstala krev. "Znamení jsou trvalá, Anito. Nemohu je vzít zpět."
Stiskla jsem brokovnici tak, až mě bolely ruce. Z rány na paži mi zase začala téct krev. Zamyslela jsem se nad tím. Na chvíli jsem zvažovala, že bych mu ten jeho dokonalý ksichtík ustřelila. Neudělala jsem to. Pravděpodobně bych toho později litovala.
"Můžeš aspoň nechat na pokoji moje sny?" zeptala jsem se.
"To mohu. Omlouvám se, ma petite."
"Přestaň mi tak říkat."
Pokrčil rameny. Jeho černé vlasy měly ve světle pochodní téměř karmínový lesk. Až to bralo dech. "Přestaň si hrát s mou myslí, Jean-Claude."
"Co tím míníš?"
"Vím, že ta tvoje nezemská krása je jen trik. Nech toho."
"Já nic nedělám."
"To má znamenat co?"
"Až najdeš odpověď, Anito, přijď za mnou a promluvíme si."
Byla jsem příliš unavená na hádanky. "Co si o sobě sakra myslíš? Takhle využívat lidi!"
"Jsem nový vládce města." Najednou stál u mě, pohladil mě po tváři. "A ty jsi mě dosadila na trůn."
Ucukla jsem. "Drž se ode mě chvilku dál, Jean-Claude, nebo přísahám, že tě…"
"Zabiješ mě?" Usmíval se. Posmíval se mi.
Nezastřelila jsem ho. A to někdo tvrdí, že nemám smysl pro humor.

Našla jsem místnost s hliněnou podlahou a několika mělkými hroby. Phillip se tam nechal odvést. Až když jsme stáli a dívali se na čerstvě rozhrabanou hlínu, obrátil se ke mně. "Anito?"
"Pššt."
"Anito, co se děje?"
Začínal se rozpomínat. Za několik hodin by do jisté míry ožil ještě víc. Na den dva by byl skoro jako opravdový Phillip.
"Anito?" Hlas měl vysoký a nejistý. Malý kluk, který se bojí tmy. Popadl mě za paži a jeho ruka byla velice skutečná. Oči měl stále dokonale hnědé. "Co se děje?"
Stoupla jsem si na špičky a políbila ho na tvář. Jeho kůže hřála. "Musíš si odpočinout, Phillipe. Jsi unavený."
Přikývl. "Unavený."
Dovedla jsem ho k měkké hlíně. Lehl si do ní. Pak se posadil, oči vytřeštěné, hrábl po mně. "Aubrey! On…"
"Aubrey je mrtvý. Už ti nemůže ublížit."
"Mrtvý?" Zadíval se dolů na své vlastní tělo, jako by ho viděl až teď. "Aubrey mě zabil."
Přikývla jsem. "Ano, Phillipe."
"Mám strach."
Držela jsem ho v náruči a hladila ho po zádech v plynulých, zbytečných kruzích. Objímal mě, jako by mě nikdy nechtěl pustit.
"Anito!"
"Tiše, tiše. Všechno je v pořádku. Všechno je v pořádku."
"Ty mě teď vrátíš do hrobu, že ano?" Odtáhl se, aby mi viděl do obličeje.
"Ano."
"Nechci umřít."
"Už jsi mrtvý."
Díval se na své ruce, zatínal je a povoloval. "Mrtvý?" zašeptal. "Mrtvý?" Lehl si do čerstvé hlíny. "Ulož mě zpátky," řekl.
A já to udělala.
Nakonec zavřel oči a tvář zmalátněla, zmrtvěla. Klesl do hrobu a byl pryč.
Padla jsem na kolena vedle Phillipova hrobu a dala se do pláče.

Kam dál